"Pieces of the Past, Echoes of the Present"

Milý deníčku,

Prohrabuju staré kufry a na dně najdu... tebe. Starý, zaprášený a plný vzpomínek. Takový zakopaný poklad, který se zjeví naprosto nečekaně. Zvláštní, že jsem na tebe narazila právě teď, když stojím na prahu svého dospělého života. Vítej zpátky v mém světě. Je to šílené...

Už je to opravdu dlouho, co jsem opustila školu. Teď je mi 24... A co se vlastně změnilo? Ani nevím, kde začít. Byl to takový chaos.

Pamatuješ? Byla válka, a já... zachovala jsem se asi nejhůř, jak jsem mohla. Sbalila jsem si pár věcí, vzala Gab a odletěla s kapelou na turné. Tenkrát přišli o hlavní zpěvačku, a já se tam prostě nějak zjevila. SURPRISE!

Vyhnuli jsme se tomu všemu, ale když jsme se vrátili zpátky do Anglie, připadala jsem si jako cizinec. Lidi, které jsem znala, se mi zdáli tak vzdálení. Už to nebyli ti přátelé, co jsem si pamatovala. Všechno bylo jiné.

Bylo snadné utopit se v lítosti, ale čas šel dál a já musela také. Musela jsem začít žít. Skutečně žít. Tak jsme s Gab našly byt, práci a ponořily se do toho typického "dospělého" života. Monotónní. Nudné. Správa Příčné ulice? To rozhodně nebyl můj sen, ale co jsem měla dělat? Ty peníze jsem potřebovala.

A TEĎ?!? Deníčku, mám svůj vlastní život jako zpěvačka a skladatelka. Mám dokonce i asistenta! Alex, Alexander Sinclair. Vlastně, neuvěřitelné, že jo? Je to takový pohledný, elegantní muž. Trochu starší, ale má v sobě něco, co mě fascinuje. Rozumíme si. Ale víš co? VLASTNĚ NIC!

A po spoustě dřiny a snaze... Něco jsem konečně dokázala. MÁM PRVNÍ VYDANOU DESKU!!! Nemůžu tomu uvěřit, pořád to zní jako sen. Moje vlastní dítě – Velvet Venom. Jsem na to hrdá, i když někdy mám pocit, že přeháním. Nikdy bych nevěřila, že dojdu až sem. Teď mám před sebou ještě větší cíle. Vidím se na pódiu před vyprodanou arénou, kde fanoušci volají moje jméno. Teda, umělecké jméno – LUNA.

Přesně tak mi říkala moje abuela, když jsem byla malá. Připomíná mi to, jak mě učila zpívat a hrát. Tohle je moje pocta jí. A teď, když to píšu, mám pocit, že zním tak měkce. Jako bych to ani nebyla já.

No ale né všechno je tak růžové, jak by se mohlo zdát. Když mi vydali desku, běžela jsem přímo do jejího pokoje. Ale ten už je dlouho prázdný a usedá na nábytku prach. Jediný člověk, u kterého jsem doufala, že na mě bude hrdý.

Gab teď jezdí čím dál častěji pryč. Náš byt se proměnil v tiché, prázdné místo. Jediné, co tu zůstává, je Dante, její pejsek. Beru ho spolu s Daikou na procházky, ale každý krok mi připomíná Gab. Moji nejlepší kamarádku. Stejně si při každé vzpomínce usmívám jako debílek.

"Gab? Vím, že jsi mi můj deník četla už tisíckrát. A doufám, že se ti i tohle nějak dostane do rukou. Je tu bez tebe ticho. Prázdno. Chybí mi, jak jsi rozzářila každou místnost svým smíchem. Jsi moje druhá polovička. Jen díky tobě jsem tím, kým jsem. Miluju tě. Chybíš mi. Vrať se domů...

Někdy mám pocit, že jsem v tomto světě ztracená. Jako bych zapomněla, jaké to je cítit se někam patřit. Zejména, když mi zmizel nejbližší človíček, které jsem měla. Lidé, které jsem kdysi nazývala přáteli, jsou teď jen známí. Pár zdvořilých úsměvů, kývnutí hlavou místo obejmutí. Zmeškala jsem toho tolik, že už není cesty zpět."

Pak jednoho dne... se objevil někdo nový.

"Někdo" přišel pro balíček. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme seděli v Kotli a povídali si. Tak jednoduché, tak přirozené. *Vítej v mém životě, Rivere...* Mladší, zamilovaný kluk, který dokázal celé hodiny mluvit o dívce jménem Arte. Bylo to tak sladké.

Čas plynul a já se začínala těšit když jsem viděla přilétat jeho sovu. Zvláštní, jak rychle se můžete s někým spřátelit. U něj jsem si přišla, že se musíme už znát roky. Začali jsme sbírat společné vzpomínky. Ať to byla procházka na pláži s pejsky nebo nekonečný smích v Kotli u vína a whisky. Vše bylo příjemné...

Ale pak se něco změnilo. Oni dva se rozešli. A z něj vyprchala radost. Teda, část jeho štěstí, jakoby zmizela a nechala tam jen prázdné místo, který se mermomocí snažil zaplnit. A já tu zůstala pro něj, snažila jsem se svým přátelstvím zaplnit to prázdné místo, které v něm zbylo po Arte.

(Sice jsem jí viděla jen jednou, ale je opravdu krásná. Taková víla.. Chápu, že se do ní zamiloval.)

Trávili jsme spolu téměř každý večer a rozhodli se ochutnat všechno víno světa. Hihi. A pak jednou... Oblečení zmizelo a ve světle noci zůstaly jen odlesky sklenic vína. Naše rty se spojily a jedno vedlo k druhému. Na konci večera jsem usínala v jeho náručí a cítila teplo jeho nahé kůže.

A tak jedno vedlo k druhému a my se rozhodli být spolu. Ale to nefungovalo. Jedna hádka za druhou a hledali jsme spásu v teple našich doteků. Chvilku to fungovalo, ale pak se to rozpadlo rychle jako domeček z karet. Došlo mi to, jeho srdce patřilo té víle, která začarovala jeho srdce tak silně, že ani nejsilnější lektvar lásky by s tím nic neudělal.

Tohle by byl v mnoha případech konec, už bychom se nikdy neviděli a každý by si kráčel svojí cestou, neohlížejíc se za druhým. Však náš příběh jen tak neskončil. Přátelství bylo silnější a my jsme se vrátili do světa, které byl před těmi všemi polibky a něžnými doteky. Svět plný smíchu, radost, ale i bolesti a slz.

"Kdybych ti měla něco vzkázat krasavče, asi by mi netrvalo dlouho to vymyslet. Mé srdce je plné lásky a já se budu snažit, abych zaplnila to prázdné místo, které v tobě stále dřímá. Ať se stane cokoliv, vždy budeš mojí nejoblíbenější inspirací pro mé písně."

A to milý deníčku, je můj život tak trochu v kostce. Asi tě zkusím vytáhnout častěji a nechat v sobě část sebe. Tak zase příště... Určitě bude o čem psát!