Of all the things I've lost I miss my mind the most.

Je to jako žít v pohádce. Možná trochu přeháním, ale koukněme se na to z jiného pohledu. Žijeme si na Hradě, kde se učíme kouzla, poznáváme nové lidi a tvoříme si novou vlastní rodinu. Už tu nejsou rodiče, aby za nás rozhodovali či měnily naše názory. Toto břímě padá jen na nás samotné. Můžou nás zavřít na koleji a říct, že je večerka. Ale kdo doopravdy rozhodne, kdy půjdeme spát? Jestli se budeme učit či strávíme čas s kamarády? Už tu stojíme sami za sebe.

Podle mého názoru, si tu stojím docela dobře. Nebo do teď jsem to zvládala. Již na začátku studia jsem si stanovila jasné priority.

• Škola (Nejlepší známky)

• Malá skupina pravých přátel

• Nezapomenou zpívat a hrát

• Stát si za svým názorem

• Nenechat se rozptylovat.

Jak to jen napsat. Né všechno se mi podařilo. Už nejsem ta holčička, co se bála porušit večerku nebo říct nahlas svůj názor. Kouzelník ve světě plném konkurence musí bojovat. Musí ukázat, že stojí za to, aby ho lidé brali vážně a stojí jim za to, i přes jeho chyby a nedokonalosti. A v dnešním zápisu se zaměřím na to, jak se nechávám rozptylovat.

A teď k tomu, co se vlastně stalo. Byla krásná slunečná neděle a večer se pořádal herní večer z lidmi z jiných kolejí. Upřímně jsem z toho byla lehce nervózní, ale těšila se. Začalo to jako večer plný smíchu, radosti a zábavných her. Začaly jsme hrát hru, kde každý dostal tři jména a musel říct: Koho zabije, komu dá pusu a koho si vezme. Musela jsem dokonce vybírat mezi třemi profesory! Každý se tam otevřel a panovala tam atmosféra plná důvěry a pochopení. Samozřejmě to všechno zůstalo mezi námi.

Druhá hra se jmenovala: Nikdy jsem. Hrála jsem ji poprvé a už se mi podařil hrozný trapas! Někdo z holek řekl: Nikdy jsem s nikým nechodila a já dala prst dolů! Bylo to jen naprosté selhání, způsobené rozptýlením, které způsobovala osoba sedící vedle mě. Hned jsem samozřejmě dala prst zpátky, ale všichni si toho už stihli všimnout. Víš deníčku, proč jsem to to udělala? Je to takový dětský příběh, který jsem nikdy nikomu neřekla.

Měla jsem jednu dobrou kamarádku, jmenovala se Antonella. Říkala jsem jí Nell, ale to bylo ještě v době, kdy všechno bylo jednodušší. Bydlela jsem ještě ve Španělsku s celou rodinou a občas strávila nějaký čas s rodiči. Nell byla dcera pána, který byl dobrým přítelem mého otce. Proto nám vlastně dovolovaly spolu trávit čas. Bylo to dětské přátelství, spojené láskou a slibem. Pár možná pro někoho bezvýznamných slov, které však nešla zapomenout.

Slunce ten den pařilo na dokonale kouzly upravený trávník. Ležela jsem tenkrát pod velkým Piniem (To je takový druh stromu borovice, co má hrozně dlouhý kmen a poté až je obrovská, hustá koruna.) a sledovala spolu s Nell poletující ptáčky. Nebyl to však radostný den, blížilo se nejhorší den mého dětství. Stěhování do Anglie. Všechno nechat za sebou, rodinu, pár přátel, rodinné sídlo a vlastně celé své dětství. Naše maličké, naivní hlavičky se snažily najít způsobe, abych tu mohla zůstat. A pak se to stalo. Nell vyhrkla naprosto nezapomenutelná slova: ,,Tak se vezmeme!" V tu chvíli nám t přišlo naprosto logické. Kdykoliv se někdo oženil nebo vdal, stěhoval se do obrovského rodinného sídla. Takže kdybych si jí vzala, mohla bych tu zůstat.

Šly jsme spolu za jejím starším bratrem Alejandrem. Byl už dospělý a přišel mu náš nápad naprosto stupidní. ,,Přece se nemůžete vzít, když jste spolu ani nechodily." Zajiskřilo nám v očích a nechaly jsme si vysvětlit, jak se spolu vlastně začíná chodit. Ještě toho večera jsme si daly malíčkový slib na to, že spolu chodíme.

Bylo to naposled, co jsme se viděly. Ani rozloučit nás nenechaly.

*Na stránce se najde pár malých zkroucených míst od slz*

Zajímavé, jak se člověk dostane od psaní o jednom večeru, až k téměř zapomenuté, bolestivé vzpomínce. Ale zpět k tomu večeru. Hráli jsme Nikdy jsem a všichni se zdáli tak uvolnění. Prostě večer, kdy se zastavuje čas a vy se cítíte, že je všechno v pořádku i když se zrovna hroutí vše okolo. (Ne, nenarážím na minulý rok na Hradě!) Možná mi dodávalo pocit bezpečí i to, že vedle mě seděl někdo, kdo mi ten pocit dává jen svojí přítomností.

Však tento dokonalý okamžik přerušila slečna ÚŽASNÁ aneb primuska co si myslí, že JE LEPŠÍ NEŽ JEJÍ PŘÁTELÉ, PROTOŽE MÁ ODZNAK! Najednou se zjevila z temného kouta s výrazem, který měl být nejspíše přísný, ale připomínal spíše něco mezi nejistotou a výrazem potřeby na záchod. Mohla tam stát klidně celý večer a odposlouchávat nás. TOHLE KAMARÁDI PŘECE NEDĚLAJÍ! ANI NEPŘÁTELÉ TO NEDĚLAJÍ! kdo to vlastně dělá? STALKEŘI?!?! Většina lidí, co tam ten večer byla, se ještě den předtím mohla považovat za její přátelé, ale takhle zrada jí přinesla to, že o některé z nich přišla.

Kate musela dokazovat svojí nadřazenost rozsáhlým a nudným monologem o tom, jak jsme nevychovaní a co si vůbec dovolujeme být po večerce venku. Jakoby to nikdy neudělala...

Poté holky ještě stihla obvinit, že nepomohli nějakému prvákovi, který je nakonec práskl.

Dál už spíše přemýšlela nad tím, jaká musí být Kate doopravdy a jak jí to vrátit.

*Zde je text silně přeškrtaný a lze z něj rozluštit pouze několik španělských nadávek*

Když už docházel Kate dech, Laurie začala zpívat, po chvilce jsme se k ní s Corn přidaly. Byl to takový tichý, ale hlasitý protest. Naše hlasy se rozléhaly v podzemní místnosti s vysokými stropy a byly slyšet hlasitěji. Kate se to rozhodně nelíbilo a možná jí to i víc naštvalo.

*Zde je detailně nakreslená karikaturu křičící Kate s obří otevřenou pusou a maličkýma nožičkama.*

O PÁR DNÍ POZDĚJI

Dny plynuly tempem plazícího se šneka a moje nenávist ke Kate se rozvíjela čím dál víc. Možná bych na ní měla přestat být naštvaná, ale když se ani neomluvila. Nemám k tomu jediný důvod.

Jednoho večera jsem seděla na gauči ve spolce a povídala si s Odette. Něco mě vracelo myšlenkami zpět. Ale nebylo to k té příhodě ve sklepení. Ale k tomu večeru v čajovém koutku.

Uprostřed slova jsem se zvedla a něco rychle naškrábala na lístek, který jsem následně strčila do pařátků kolejní sově a rychle jí špitla, kam má letět. S né příliš přátelským houkáním se vznesla a zmizela mi z očí. Poté jsem ještě chviličku seděla s Odettkou a povídala si, dokud jsem se nevypravila na svojí schůzku pod hvězdami.

Byla jsem na střeše první, tak jsem se jen opřela o ledové kamenné hradby a poslouchala naprosté ticho rušené občasným výkřikem linoucí se ze Zapovězeného lesa. Z tohoto klidu mě vyrušily až tiché kroky. Otočila jsem se a zahlédla bílé vlasy třpytící se ve svitu měsíce. Musela jsem se kousnout do rtu, abych neřekla nějakou blbost. Poslední dobou k tomu mám sklony.

Sedly jsme si na lavičku a začaly si povídat. Naše konverzace se zastavila asi u hvězd, když se naše ruce dotkly. Poté už to šlo jedno za druhým. Propletené prsty vystřídala ruka něžně položená na boku a místo mezi námi se viditelně zmenšovalo. Nakonec se naše rty spojily a vlastně se rozpojovaly poté jen na krátké okamžiky a zase se k sobě vracely, jako by je něco přitahovalo.

Ten večer jsem se vrátila na kolej až k ránu a usnula naprosto mrtvá ve společenské místnosti. Druhý den jsem mohla použít výmluvu, že jsem tam spala celou noc a nikde nebyla.

Upřímně deníku, tohle bude navždy mezi námi. Možná i mezi Gab, vím že mi tě chodí číst, jako já chodím číst ten její. Nikdy jsem se takhle nelíbala, vlastně nikdy jsem se nelíbala s jazykem! Myslela jsem, že to bude divné nebo oslizlé. Ale ono to je vlastně fajn. Kdo by to čekal.

Než jasné vzpomínky si pamatuji z toho večera ten příjemný, hřejivý pocit. Jenže vím, že k Corn nemůžu nic cítit. Musím zapudit i ten nejmenší náznak. Protože už nechci být zraněná, když mě někdo nechce nebo neopětuje mé city. Zůstat sama, daleko od všeho dramatu a závazků je pro mě asi nejlepší cesta. Aspoň se můžu soustředit na své priority.

Tak uvidíme, co bude dál. A jakou cestou se vydá můj život.