And I promise you. It will all make sense again

Odrážející se ozvěna od starých stěn mě utvrzuje v tom, že jsem naprosto sama. Přejedu pohledem po Kotli s mizivou nadějí, že narazím na tu jedinou. Kolik nocí jsem pozorovala nechutný strop v mém pokoji a maličkého pavoučka houpajícího se na vlákně přímo nad hlavou Gab, zatímco jsem přemýšlela nad zbytečnými: CO KDYBY?

Je za mnou skoro polovina prázdnin a Laurie jsem naposledy viděla, když jsem si k ní sedla a ona po chvilce utekla. Mám takové tušení, že s ní Viann nebo dokonce Gab mluvila a vše jí řekly, takže se mi vyhýbá. Jaký by mohl být jiný důvod k tomu, že jsem ji od té doby neviděla?

Rozhodla jsem se najít něco, co mi zaměstná hlavu. Našla jsem si brigádu v psím útulku, protože mě tam dotáhla Gab. Dostala jsem na starost maličkou slečnu jménem Daika. Již od prvního dne jsem se musela usmívat, když jsem uviděla ten láskyplný pohled linoucí se z jejích dvoubarevných očiček. Stala se tak mým každodenním parťákem na zahnání myšlenek na jednu hvězdu.

Hodně času trávím s Gab a Leonkem. Když jsem s nimi zvlášť, je to perfektní. Jenže když jsme všichni tři, vždy se vrhnou na to, že mi musí někoho sehnat a nepřestávají se ptát na Laurie, plánovat dvojitá rande a vlastně s tím nedají pokoj.

DOHÁNÍ MĚ TO K ŠÍLENSTVÍ!!!

Chodí spolu, to já chápu a respektuji, jenže když oni jsou šťastní ve vztahu, tak proč já nemůžu být spokojená sama? Chci si svůj život řídit sama a nepotřebuju k tomu někoho dalšího. Byla jsem celý život sama, tak proč to tak nemůže zůstat? Možná s někým budu, ale to přijde samo a časem. Protože momentálně se cítím, že vyznat city chce Gab a Leon Laurie a já jsem jen jejich spojka.

Jednou večer jsem sama kráčela večerním Portsmuckem a v dálce viděla pouze lehké světlo luceren u mola. Na tvář mi padaly pomalu stékající kapky teplého letního deště. Všechny starosti, myšlenky, bolest i radost... Všechno to bylo pryč a já tu stála sama čelem k celému světu. V klidu jsem se nadechla a vydechla. V ten moment jsem měla v hlavě jedinou vzpomínku. Jak stojím pod nebeskou oblohou na balkoně hradu a tiše s Laurie zpívám. V ten moment se ale zastavil čas a tento kouzelný déšť mě vrátil zpět v čase. Tentokrát jsem to však pozorovala pouze z dálky. Měla jsem chuť na svoje o několik týdnů mladší já zakřičet, ať řekne co cítí. Má ústa však byla němá a navíc jsem nebyla na hradě, ale stála jsem celá promočená ve světle měsíce.

Našla jsem odvahu zpívat, tak proč je tak těžké najít odvahu říct co cítím?