“It's always the little things that make the big things happen.”

Pod velkou hromadou ostatních knih, sešitů, starých zapomenutých plyšáků a spoustou nepodstatných věcí jsem ho našla. Můj deník, který mi Gab dala v prváku a od té doby ho tajně četla. Jenže já dlouho nic nepsala a tak zmizel v zapomnění, jako spousta jiných věcí. Ale dnes tu sedím, nad ránem a píšu si do něj pod plamenem svíčky. Asi to bude tím, že se nemám komu vypovídat. Mia spí jako zabitá a Gab si ze snů opakuje látku na zítřejší NKŮ. A abych hledala Leona, tak to bych musela obejít všechny holčičí pokoje na Hradě...

Jak jen začít, byl to normální den, kdy mě trochu ovládal stres ze zkoušek a tak jsem se rozhodla otevřít koutek a přijít zde u dobrého čaje na jiné myšlenky. Půlku dne se neukázal ani duch a tak jsem si líně procházela zápisky z hodin. Najednou se protrhla vlna a objevilo se asi 5 lidí na jednou. Tak jsem seděla a povídala s Leonem, který zase musel někam pak zmizet. Najednou se ozval známý hlas, který mě vyrušil z mého zamyšlení. ,,Mayo" a tím to všechno vlastně začalo.

Začalo to omluvou a pokračovalo to dlouhým povídáním a všem možném. Když se s někým dlouho nevidíte, může se udát tolik věcí, že i pár hodin na to nestačí. Vyrušil nás až začátek oslavy. Tak jsme se odebrali na střechu. Noční vzduch byl chladný a proto jsme skončili ve staré, roky nepoužívané učebně. Nebylo to zrovna kouzelné místo, ale komu by se chtělo hledat něco jiného, kort mezi pobíhajícími prefekty.

Opět to byl rozhovor plný úsměvů, zábavy a prostě to, co u kamaráda normálně čekáte. Nevím jak se to událo, ale držela jsem ho za ruce a s šibalským úsměvem tvrdila, že ho nepustím. A najednou byl blíž, naše pohledy se střetly a pak jsem jen cítila jeho rty na těch mých. Cítila jsem se úžasně a zároveň zmateně. Vůbec jsem nevěděla, co si myslet. Ale v tu chvíli to bylo jedno, byl tam jen on a já. A naše rty, které se spojovaly a rozpojovaly. Pak přišlo to trapné ticho, kdy ani jeden z nás netušil, co se vlastně stalo a jak. Nebylo to poprvé, co se naše rty spojily, ale to byla jen sázka přece. Naše tváře byly červené a vsadím se, že tlukot mého srdce se odrážel od studených kamenných zdí a mohl ho slyšet celý Hrad. Tak jsme se v ranních hodinách pomalu rozešli směrem ke svým kolejím. Poslední polibek, přáním dobré noci a to bylo vše. Zůstala jen hlava plná zmatených pocitů. Znamenalo to pro něj něco? Myslela jsem, že s klukama nic mít nechci a najednou tohle. Celý Zmijozel už spal, pouze tiché vrnění kolejního kocoura se rozléhalo místností. Když mi došlo, že dneska tu pro mě nikdo už nebude a já jsem sama, tak jsem našla tebe milý deníku. Tichý společníku, který neprozradí má tajemství.