Is it really possible to tell someone else what one feels?”

Konečně konec roku, ani netušíš, jak se na odjezd z tohohle místa těším. Zároveň však nechci. Sice se to tu celý rok rozpadalo, ale pořád to je v lepším stavu, než kdy bude Kotel. Děje se se mnou něco zvláštního. Jak bych to jen napsala. Mám nepořádek v hlavě a nevím jak se s tím vypořádat. Ani jak to zastavit či naplno spustit. Vlastně mi přijde, že jsem sama jeden velký zmatek.

Jedna z posledních zkoušek byla Obrana. Nemám ráda jeho testy. Nezeptá se na přesnou definici ale cpe tam hádanky a přesmyčky. Tohle je v pohodě na hodinách, ale při zkouškách? Nejsme jeho spratci, teda chtěla jsem napsat děti samozřejmě. Na praktickou část jsem šla hned jako první s Gab. Oběma nám to šlo dokonale, byla jsem na ní hrdá, ale u mě to byla samozřejmost přece. I když u ní také. Neznám nikoho, komu by to šlo tak lehce, až na mě.

Ale tohle není to, proč mám zmatek sama v sobě. Začalo to ve chvíli, kdy jsem vyšla na posledních pár minut večeře a usedla ke stolu. Už při vstupu do Síně jsem si všimla, že tam něco profesor Sawyer řeší s Kate a holkami z Mrzimoru a Nebelvíru. Radši jsem se tomu vyhnula, zasedla u našeho zmijozelského stolu a pouze to z dálky sledovala. Přisedla si ke mě Laurie, kterou jsem ráda viděla. Hned mi řekla, co tam dělají za problémy. Byla to naprostá blbost, zase na sebe chtějí strhnout všechnu pozornost akorát.

Seděly jsme tam a tichým hlasem si vyměňovaly vtipné a milé názory a tuto situaci a její vyvolávatelky. Vlastně to byla Nat a její "OVEČKY", jak jinak nazvat lidi, kteří bezmyšlenkovitě dělají, co ona chce? Vlastně jsem se vážně s Laurie cítila dobře a nasmála se. Byl to jeden z posledních večerů a já netušila, jestli na prázdniny třeba úplně neodjede pryč. Vytáhla jsem jí do jedné místnosti na Hradě.. Vede k ní i normální cesta, však já si jí věčně nepamatovala, tak jsem Laurie aspoň provedla podzemím přes skryté a utajené cesty.

Objevily jsme se v místnosti s několika vitrínami s nepodstatnými předměty. Ale moje myšlenka byla jasná. Balkon vedoucí na místo zahalené do obláčku hvězd a ticha. Pomalu jsme došly na balkon, kde jsem se snažila zjistit, co má vlastně v hlavě. Přišlo mi, že mi neříká všechno. Ale aspoň jsem jí chtěla zpříjemnit náladu. Sice jsem neměla drogy, ale zpěv byl nakonec dokonalá volba.

A tady to začalo, naprosto intuitivně jsem jí chytla za ruce! Začala jsem tiše zpívat a nemohla odtrhnout oči od její smutné tváře měnící se v něžný úsměv. S lehkostí jsem pustila jednu její ručku a druhou jí opatrně otočila. Sledovat jí šťastnou ve mě vyvolávalo opravdu zvláštní a neznámí pocit.

CO SE TO SE MNOU SAKRA DĚJE?!

Nakonec se mnou začala zpívat a my tam stály, pod milionem hvězd a stejně nejjasněji zářila ona. Její procítěný hlas mi dodával sílu a pocit že jsem v bezpečí. Což jsem nikdy nezažila.

Stála bych tam s ní klidně celou noc a jen jí držela za ruce. Nemusely bychom ani zpívat, ten večer mi stačil pocit, že je tu se mnou a já nic jiného už nepotřebuji.

A TOHLE JE PŘESNĚ TO, CO SE MI DĚJE!

Jenže já to stále neumím pojmenovat. Tohle jen tak nezmizí a já s tím musela konečně něco udělat. Nějak si to v té hlavě urovnat. Doprovodila jsem Laurie na kolej a šla na kolej. Mohl mě kdokoliv chytit. Neobtěžovala jsem se jít ani tajnými nebo vedlejšími cestami. Šla jsem po hlavním schodiště. V tu chvíli mi bylo všechno na světe jedno. Tedy až na tu hvězdu, co se mi dostala do hlavy.

Vyspala jsem se a myslela, že to ráno bude pryč. Že to byl jen sen. Ale už jen řeči Gab a Leona, že nějak zářím a víc se usmívám mě utvrdilo v tom, že tohle není jen sen, ale skutečnost se kterou musím něco dělat. Asi odletím do Španělska za abuelou, jen abych na chvilku utekla od tohoto světa a svých myšlenek.

CO KDYŽ K NÍ NĚCO CÍTÍM? A NENÍ TO PŘÁTELSTVÍ?

Drahá hvězdo, zamotala si mi hlavu jako nikdo jiný. A já teď musím najít poslepu cestu z této spleti myšlenek. Doufám, že jsem nebyla jediná, kdo něco cítil...