Emotions run high when you have a bad day; you can't hide it.

Tak tohle jsem opravdu nečekala. Do Bradavic jsem se těšila, ale již od příjezdu přicházela jedna rána za druhou. Začalo to už v kupé Bradavického expresu, kdy jsem mlčky seděla a koukala zamyšleně na ztrácející se ruch velkoměsta a mizející krajinu. Yvi odešla. Byla pro mě jako starší sestra, které jsem se mohla kdykoliv svěřit, se vším mi pomohla a prostě tu byla pro mě a já pro ni. Vytvořila jsem si s ní silné až podezřele dokonalé pouto. Bylo jasné, že to nevydrží věčně. Nic dokonalého nevydrží.

Intuitivně jsme se rozhodly s Gab převzít její roli, aniž by nám to kdokoliv řekl. Již o prázdninách jsme začaly připravovat malé přivítání pro prváky ve Zmijozelu. Vlastně nám ta role dokonale padla, protože jsme se při všem krásně doplňovaly.

Jelikož nikdo starší nebyl, odvedly jsme prváčky z hostiny na kolej a okamžitě jim ukazovaly kolej a seznámily je se vším, co nutně potřebují znát. Tím jsme později ušetřily trochu práce Vivien a Jamesovi.

Však zbytek večera byla jedna velká katastrofa. Začalo to příchodem kolejních. Naše nervozita byla znatelná, jen co jsme zahlédly jediný miniprefektský náramek, co se třpytil Parkerovi v ruce. Která z nás tří ho dostane? Asi nám to ve finále bylo jedno, jsme kamarádky a přála jsem to jak Gab, tak Mie. I když samozřejmě jsem ho chtěla pro sebe. Dříve byli miniprefekti Yvi, Addy a Benjamin, kteří tyhle náramky nosili. Takže bylo jasné, že to bude jedna z nás. Jsme přece nejstarší. Však má domněnka byla mylná.

NÁRAMEK DOSTAL LEON!

V tu chvíli se nám třem zastavilo srdce. Vážně se stal miniprefektem kluk, co je o rok mladší? Je to kamarád, ale prostě tohle mi nepřijde spravedlivé. Jediný důvod, který mě napadl byl ten, že já a Gab jsme měly trest minulý rok za jediné, zdůrazňuji JEDINÉ chycení po večerce. Jak pak může být fér, že je Benjamin Prefektem, když jeho chytil úplně stejně?!? A co ostatní lidi z naší koleje? To je náš ročník tak špatný? Že odepsali rovnou všechny třeťáky? Asi ano...

Už to mi zkazilo celý večer, však to nebyla poslední rána.

SEBRALI NÁM POKOJÍČEK!

Všechny vzpomínky, zážitky, dramata i láska, co jsme v něm prožily... Všechno bylo najednou fuč. Stal se z toho jen prázdný, smutně vyhlížející pokoj. Zbytek večera jsme jako těla bez duše chodily s krabicemi sem a tam. Málem mi i ukápla slzička, když se za okny objevila naše krásná Oliheň. Jak ta mi bude chybět. Poslední fotka, poslední úsměv a zavřené dveře. Je konec. Náš nový pokoj byl menší, což při počtu našich věcí a zvířat je dost na nic.

Ještě rychle jsme vytáhly naše pejsky s Gab na procházku, i když bylo dlouho po večerce. Však byli chudáci celý den zavření, tak vážně už museli ven. Potkaly jsme asi tři profesory, ale tohle by mohli snad pochopit.

Po dlouhém, smutném rozhovoru jsme zalezly k Gab do postele. Položila jsem si hlavu na její rameno a mírně se na ní usmála. Ona mi nikdy neodejde a to je moje jediná jistota. Žádná hádka, pomluva či soutěživost nás nemohla rozdělit. Sice se pouto s Yvi zničilo, ale za tohle přátelství budu bojovat do posledních sil, i kdybych měla padnout.

Čekala jsem že tento rok, bude NÁŠ rok. Všechno se bude dařit a bude to skvělé. Však tento den mě odradil od jakékoliv snahy. Zítra nás čeká přivítání prváků a prohlídka Hradu s Gab. Tak aspoň to by mohlo být bez problémů. Už asi nemám náladu nic psát deníčku, takže přeji ti dobrou noc.